Armaturka

Výchozí pozice

Vernisáž

 | 11. 3. 2015 . 18:00 | Galerie Emila Filly

Kurátorská výstava o možnostech výkladů, prezentace a vnímání současného umění

trvá do 15. 4.

Jakub Cabalka & Jakub Červenka, Aleš Čermák, Petr Dub, Kristýna Fuksová, Markéta Jáchimová, Aleš Loziak, Petr Malina, Libor Novotný, Natalie Perkof, Jan Pfeiffer, Michaela Spružinová, Johana Střížková, Viktor Valášek

kurátoři: Lenka Sýkorová & Romana Veselá (12. 3. – 15. 4.), Karina Kottová (24. 3. – 4. 4.), Jan Krtička (7. 4. – 15. 4.)

Vstup kurátorky Kariny Kottové do výstavy otevřel možnost prohlídek galerie se zhasnutými světly, kdy jsou díla jenom věci visící na zdech či umístěné v prostoru.
Prohlídky každou středu  od 19 do 21 hodin.

plakat_vychozi_pozice

Jak kurátor ovlivňuje uměleckou scénu? Jakou míru manipulace má nad prezentovaným dílem? A jak je vnímána pozice kurátora v kontextu výstav?

Tyto tři klíčové otázky stály u zrodu dvouletého výzkumného projektu Pozice kurátor, reflexe a diskuze kurátorské profese v České republice, který bude v průběhu roku formou debat, přednášek a konference prezentován v kulturní fabrice Armaturka v Ústí nad Labem.

Projekt startuje výstavou Výchozí pozice, která představí kurátorskou hru a souhru nad současným uměním. Výběr děl, definovaný jednoduchým klíčem – nové promýšlení média a formy, vedený kurátorkami Lenkou Sýkorovou a Romanou Veselou, které mají jasně vyhraněnou a jednoduše rozlišitelnou oblast svého zájmu, bude po čtrnácti dnech doplněn o pohled Kariny Kottové zaměřený na zintenzivnění zprostředkování výstavy a uměleckých děl divákovi. Na začátku dubna převezme kurátorskou štafetu Jan Krtička, který se přesahy do kurátorství zabývá ve své umělecké tvorbě.

fotogalerie
video
video Kariny Kottové a Jana Krtičky
press

POHLEDY KURÁTORŮ

I.

Pro první díl výstavy otevírající projekt, který má znovu promýšlet, znejišťovat, zpochybňovat, a tím otevírat diskuzi nad pozicí kurátora, byl zvolen jednoduchý klíč: vybrat díla, která toto dělají sama se sebou, s uměním či zvoleným médiem.

Můj kurátorský výběr děl a umělců je spjatý s mým profesním zájmem o místo, krajinu a prostředí. Výstavu pomyslně i fakticky otevírá dílo Petra Maliny, který se dlouhodobě věnuje malbě osob v galerijním prostředí. Jakub Cabalka s Jakubem Červenkou několik let zkoumají meze fotografického obrazu a Aleš Loziak se zabývá možnostmi fotografické prezentace. V dílech se ono zkoumání zobrazení a nové promýšlení objevuje u Krajiny Kristýny Fuksové, která nám prostřednictvím svých kreseb představuje krajinu jako fragment. Vždy vidíme pouze její detail, kus lesa, či kopec, ale skutečnou velikost, hloubku a tvar tušíme pouze na základě naší zkušenosti. Proces malby v případě obrazu Mount Tacoma začíná pro Viktora Valáška výstupem na zmíněný vrchol a Libor Novotný stírá v díle Komponent hranice mezi technikou a přírodou. Nejtěžší úkol měla Michaela Spružinová. Pro výstavu bylo vybráno dílo Zvětšenina vzniklé jako site-specific projekt pro venkovní galerii Deska a konkrétně se vztahující k jejímu bezprostřednímu okolí. Dílo se zabývá osobní a kolektivní historií. Michaela jej musela přetvořit pro prezentaci do white cube prostoru Fillovky.

Romana Veselá

II.

Z mého kurátorského výběru je na výstavě zastoupen Jan Pfeiffer s instalací Některé věci unikají (2012), ve které autor odkazuje k linii a demonstruje ji v médiích kresby, objektu, fotografie a videa. Petr Dub s dílem Bollywood (2013) vytváří revizi závěsného obrazu. Markéta Jáchimová s objektem Falus (2010-14) pracuje se sochou, která je na hraně objektu, designu až muzeálního artefaktu. Aleš Čermák s projektem Občan a věc (2014) prezentuje audio záznam. Zde se můžeme ptát, kde jsou hranice mezi výtvarným uměním, performance a rozhlasovou hrou. Johana Střížková videy s názvy 7, 47, 73 (2010–11) demonstruje své tělo jako bezpohlavní universu a Natalie Perkof se instalací Emocionéra (2013) dotýká problematiky propojení malby s prostorovým myšlením. Její site-specific instalace vytváří pomyslný rám pro malířské objekty.

Jedná se mi o zpochybnění jistoty, že existuje jen jedna pravda a jedna interpretace a že jí lze nebo nelze takto předávat dál a vytvářet skoro až mýtus k vystaveným dílům a kurátorským konceptům. Výstava Výchozí pozice vyzdvihuje a popírá současné tendence v tvorbě a kurátorství.

Lenka Sýkorová

III.

A jaká je moje pozice v této kurátorsko-umělecké konstelaci? Určitě ne výchozí. Přicházím již k hotové výstavě, kterou mám nějakým způsobem zprostředkovat publiku. V tradičních hierarchiích dnes již stárnoucích přístupů k institucionální prezentaci umění jsem tedy lektor. Nebo spíše lektorův sen: nabyla jsem totiž pro tuto roli nevídanou svobodu výstavu podle svého uvážení přeskupit či pozměnit tak, abych vytvořila pro návštěvníky novou interpretaci. Hraju tedy s již rozdanými kartami, ale mohu je míchat, jak si přeju, mohu kteroukoli promyšleně nebo i jen tak z rozmaru vyhodit, nahradit jinou, nebo klidně rozstřihnout na dvě poloviny. Tentokrát nejsem kurátor, který musí i k největším experimentům přistupovat s veškerou odpovědností a profesionalitou. Jsem lektorův sen, který v „noci v muzeu“ může získat dosti surrealistické kontury. Můžu být tak trochu šotkem: dekonstrukce kurátorské praxe, ke které jsem byla vybídnuta, může probíhat i lehce nečestnými způsoby.

Na druhé straně jsem stále přes den kurátor, který má respekt jak k vystavujícím umělcům, tak k tvůrkyním koncepce této výstavy. Přes den. Byli jste někdy ve výstavě, když se zavřela, pozhasínala se světla, vypnuly projektory? Zůstala tam její původní aura? Nakonec jsou to jenom věci, tak nějak visící na zdech či umístěné v prostoru. Technologické obrazy a zvuky zastupuje spící projektor nebo mp3 přehrávač. Kinetická díla se nehýbají. Je to spíše naopak, než v tom béčkovém hollywoodském filmu, kde se po muzeu v noci proháněli zkostnatělí dinosauři. Pokud jste v galerii v noci sami, jediný, kdo se hýbe, jste vy a možná trocha světla, která sem dopadá v rytmu reflektorů aut projíždějících venku po ulici. Aura výstavy při denním světle se stává svým opakem, je méně jasná, umožňuje podivnější interpretace. Pak se můžete klidně stát hravým a možná i trochu zlomyslným skřítkem, který s kartami zamíchá poněkud nečekaně. Když se do galerie zavřu v noci, povede se mi to?

Karina Kottová

IV.

V základu výstavy třinácti autorek a autorů Výchozí pozice, jejíž koncepci připravily Romana Veselá s Lenkou Sýkorovou, je dvojí proměna. Poprvé do výstavy svým způsobem zasáhne Karina Kottová, kurátorka zabývající se mimo jiné zprostředkování současného výtvarného umění, a poté v závěrečné části do instalace vstoupím já. Otázka pro mě jako kurátora zní: jak nově sestavit a interpretovat probíhající výstavu koncipovanou někým jiným na základě pojetí, jež mu není vlastní. Romana Veselá s Lenkou Sýkorovou rozběhly výstavu, v níž se pokouší sledovat, jak se proměňuje význam uměleckého díla pokud je vystaveno různým kurátorským přístupům. Změní se význam výstavy, ba co víc jednotlivých děl, pokud do původní koncepce, s níž původně přišly, zasáhne někdo jiný? A co se stane, když do galerijní instalace v průběhu jejího trvání pustí umělce se specifickou výstavní zkušeností, řeknou mu, ať se chová jako kurátor a nechají mu volnou ruku? Možná neudělá nic, možná pouze okomentuje svou pozici, třeba výstavu přeskupí, a nebo ji úplně zavře.

V aktuálním projektu v Galerii Emila Filly se pokusím vytvořit vlastní významový klíč k cizí výstavě a způsob svého uvažování nad ní nabídnout divákům.

Jan Krtička