Armaturka

Aleš Čermák: The Real Gatekeepers

Vernisáž

 | 26. 3. 2014 . 17:00 | Malá galerie

výstava trvá do 3. 5.

web-Ales-Cermak-Mala-Galerie_web2

…Myslím si, že budoucnost je idea a bez ní to nemůže fungovat. Když nemáš představu, co chceš dělat a čeho chceš dosáhnout. Jde o to směřovat někam a to je ta budoucnost. (…) Budoucnost je podle mě zajímavá právě v těch utopistických teoriích. Jsou to promyšlené utopie. Některé věci jsou aplikované a spousta věcí je otevřená. (…) Je potřeba znovu přehodnotit pojmy, jak lidé žijí. Pojem práce, času. Je to nutné, protože doba se přeměnila. Nelze stále produkovat.

…V práci The Real Gatekeepers / Strážci vstupu jsem se snažil zachytit prazvláštní rozpor a mám pocit, že se tam dostal. Ten zvuk, když se nás neustále někdo ptá, kdo jsme, a klade nám otázky. A text předestírá otázku, zda bude potřeba si rozumět, pokud se někam přesuneme? Stále je potřeba udržovat komunikaci. Ten zasmyčkovaný kus videa ukazuje divné rozpolcení, ve kterém se rozhodujeme mezi dvěma stavy. Rozhodnutí, zda jsme smutní nebo veselí. Rozhodnutí, co si v životě vybereme, můžeme pořád ovlivnit. A také jak zacházet s technologiemi je další otázka. Je to divný paradox. (…) Pokud se zamyslíš nad důsledky toho, že stojíme na nějakém lomu dvou etap, ale stále jsme součástí nějakých generací. Když si vezmeš, jaký byl fašismus za II. světové války a jaký je teď, tak je to ještě větší totalita a ještě navíc neviditelná.

Výňatek z rozhovoru kurátorek výstavy s Alešem Čermákem, dne 19. 3. 2014

press
fotogalerie

 

19/3 2014 kavárna Liberál, Praha

Rozhovor: Aleš Čermák (AČ), Martina Raclavská (MR), Zdena Kuželová (ZK)

MR: Co bys o sobě vypíchnul podstatného, abych lidé více pochopili Tvoji práci?

: Moje cesta a tvorba na AVU se naprosto přirozeně rozvětvila do činnosti  publikační, literární, divadelní, praxe. Většina mých věcí vychází z psaného projevu, který se dál rozvíjí. Směry, které nejsou autonomní, ale zároveň se překrývají a větví. V každém kontextu to má jiné označení. V divadle se paradoxně jedná o práci s instalací, kde jsou přítomné živé prvky a to prostředí má svůj specifický kontext. Je tam hrozně zajímavá ta konfrontace, protože není jednostranná. Člověk něco přináší a něco také dává, což je důležitý a zajímavý moment například v divadle. Divák do určité věci vstupuje svým pohledem a dotváří vlastní linku příběhu. To, jak to bude hra pokračovat, je na divácích. Pořád je tam přítomná souvztažnost dvou stran v jedné rovině, navzájem se prolíná a zároveň zpřítomňuje pedagogický model. Mám zkušenost, když mi jednou jeden člověk řekl, že se po představení v něm něco změnilo – a to je úžasný.

MR: Tvoje věci bývají občas označovány za nesrozumitelné.

AČ: Nic není čistě autonomní a ta uzavřenost je spíš uzavřenost formy, která je limitovaná na určitou symboliku. Občas si říkám, že člověk si nechodí do galerie jen vypínat mozek. Vstoupí mezi uzavřenost formy s limitovanou symbolikou, která je maximálně zredukována. Ty znaky jsou barva, monumentalita, pocit, ale nevím, jestli je nutné doříkávat ty jednotlivé souvztažnosti. Někdy tam může zafungovat něco jiného a to nám pomůže k přečtení daných věcí. Hodně zásadních věcí vzniká z náhody, kdy do určitého řádu věcí vstoupí náhodný subjekt a naruší ten status. To se prostě stane. Ty jenom doufáš, že se to stane. Ale když se to nestane, tak se taky nic neděje.

MR: Byl jsi jedním z pětice nominovaných na Cenu Jindřicha Chalupeckého. V médiích se objevil článek s titulkem: Blíž ani krok. Jdeme ke dnu, vzkazují finalisté. Vnímal jsi tu výstavu podobně?

AČ: CJCH 2013 byla jedním z prvních ročníků, která se ptala po takových primárních otázkách typu: co je umění, co je to společnost a tak dále apod. Někteří měli pocit, že podporují věc, která je lidem nesrozumitelná. Ale právě oni, kteří o tom po vyhlášení mluvili, budou ti, kteří jako první přijdou na výstavu letošních finalistů. Podle mého jakákoli kritika je ve výsledku tak či tak přínosná. Já se snažím teď myslet pozitivně, ono to nejde být pořád v prdeli. Když se zamyslíš nad důsledky, že stojíme na lomu dvou etap, tedy jedná se již o několik generací. Když si vezmeš, jaký byl fašismus za 2SV a jaký je teď, tak je to ještě větší totalita a ještě navíc neviditelná. Všichni jsou do jisté míry pod nějakým sledovacím systémem, každý je nějak cenzurovaný. Napíšu třeba kokain a odpojí se mi Facebook. Ta totalita je mnohem horší, ale my ji nevidíme. To je strašně nebezpečné. Ona do jisté míry vytváří pocit jakéhosi blahobytu.

MR: Zmiňuješ sociální sítě a sám se zabýváš otázkou komunikace v dnešní společnosti. Jaký má tedy význam a o co se snažíš?

AČ: Je zajímavé sledovat internetovou komunikaci, kdy se řeč redukuje na takové minimální zkratky. Pokud komunikace přetáhne určitý čas, člověk začne být nervózní, protože na to není zvyklý. Komunikace se krátí, rozděluje se na dva póly. Jeden je off-line a druhý je on-line. Já mám pocit, že v případě ceny Chalupeckého jsem chtěl přirozeně popsat nějaký proces, který se děje ve společnosti dlouhodobě. Projevoval se tam určitý prvek ztráty jistoty, který vede k sociální nerovnosti. Zajímám se hodně o hudbu, konkrétně o žánr Rave, který vychází z určitého prostředí. Nevím, jev tom určitá paralela, když začaly přicházet drogy do rave hudby, byl to podobný problém, jako když přicházel kapitalismus do společnosti a společnost se  začala tříštit – separovala. Ta toxická stránka zahnala lidi do koutů, všichni komunikovali očima a nedokázali použít ten jazyk. Jde o tu ztrátu jazyka a nemožnost komunikace, protože  jazyk se mění a podřizuje na základě toho, co člověka ovlivňuje. Může to být důsledek brutálního kapitalistického systému, který nutí k produkci a angažovanosti. Jeden z problémů je samotná pracovní doba, která se prodlužuje, člověk zkracuje dobu spánku, začne být neurotický a trpět depresemi. Celý ten proces transformace člověka je hrozně zajímavý. Najednou se člověk třeba bude bát jít ven, protože bude mít strach, že ze slunce dostane rakovinu kůže a to už je důsledek toho neurotismu. Jakože přijmeš jiný svět, ale je tam něco hrozně špatně a ty si vytváříš nějakou neurózu.
Já se snažím dodržovat nějaký režim a musím říct, že často jsem vůbec nevěděl, jak to správně dělat. Neměl jsem životosprávu a pařil jsem. Teď jsem to vzal poslední rok a půl důsledněji a vidím, že se ledacos změnilo. Je to podle mě spojené s tím, že člověk dodržuje ty základní pravidla času. A pociťuji, že když je člověk například nevyspalý, tak se v něm ledacos mění, třeba vztah k druhému člověku. A to může být důsledek rozpadu společnosti, který je možná ještě brutálnější, než o čem se mluví a to je pořád ta budoucnost. A záleží, jak si ji uděláme, protože máme, jako vždycky na vybranou. Tam není nic daného, že tohle je dobře a tohle špatně.
Je potřeba se rozhodovat co, jak a kdy si vybírat. Protože v momentě, kdy se tomu úplně odevzdáš a začneš designovat si to vězení (= vlastní svět), tak to nikam nevede.

MR: Jak bys odpověděl na vlastní otázku: Proč přemýšlet o budoucnosti?

AČ: Myslím si, že budoucnost je idea  a bez ní to nemůže fungovat. Když nemáš představu, co chceš dělat a čeho chceš dosáhnout. Jde o to směřovat někam a to je ta budoucnost.
Petříček říkal zajímavou věc – zkus si představit svět, který neexistuje, aniž bys zapojoval všechny možné věci, jako filmové, historický a literární  interpretace. A on tvrdil, že svět už dávno neexistuje, ale ty sis toho ještě nevšimnul. Protože všechno jde skrze interpretace. Pokud vyloučíš možnosti, který ti pomáhají ve vyjádření, nezapojíš tu imaginaci, které ti pomohou vytvořit ten obraz, tak on třeba opravdu neexistuje. My jsme si toho akorát nevšimli, protože nevíme, jak to popsat. Člověk si do toho vždycky promítá nějaký konstrukce.

MR: Počkej. V tom případě by nikdy neexistoval. Vždycky člověk navazuje na to, co zná. Ale k novým myšlenkám – četla jsem článek o garantovaném příjmu, který by se člověku přidělil hned po narození.

AČ: Základní příjem, který by člověk dostával automaticky a pouze pokud by chtěl, tak by pracoval navíc. To je zajímavý moment, který se řeší minimálně od 60 let. Poslední dobou čím dál tím víc intenzivněji i u nás. Když nechceš pracovat a stačí ti minimum, tak je to v pořádku. A to je strašně zajímavý. Eliminovalo by to sociální rozdíly a mnoho dalších problémů s tím spojených.
Myslím si, že budoucnost je zajímavá právě v těchto teoriích. Jsou vcelku promyšlené. Některé věci jsou aplikované, spousta věcí je otevřená, některé jsou již uvedené do praxe. Já jsem se teď nechal na částečný úvazek zaměstnat pod Ministerstvem sociálních věcí na dvouletý projekt, který se zabývá novými pracovními nabídkami v regionech, které mají potenciál stát se prosperujícím místem s pracovními pozicemi. Projekt je založený na spolupráci architektů, antropologů, sociologů a je zajímavý v tom, že to není jenom teorie, ale i praxe.
Je znova potřeba přehodnotit pojmy,  jak lidé žijí. Pojem práce, času. Je to nutné, protože doba se přeměnila. Nelze stále produkovat, je potřeba znovu  přehodnotit pojem společnost.
Já jsem se v této práci The Real Gatekeepers snažil zachytit prazvláštní rozpor, který mám pocit, že se tam dostal. Ten pocit, když se nás neustále někdo ptá, kdo jsme a klade nám otázky. A text se nás ptá, pokud se přesuneme někam jinam, bude potřeba si rozumět? Stále je potřeba udržovat komunikaci. Ten zasmyčkovaný kus videa ukazuje divné rozpolcení, kde se rozhodujeme mezi dvěma stavy. Rozhodnutí zda jsme smutní nebo veselí. To rozhodnutí, co si vybereme v životě můžeme pořád ovlivnit. A také jak zacházet s technologiemi je další otázka. Je to divný paradox.

MR: Ten text je z knížky, kterou píšeš. O čem je ta kniha?

AČ: Začal jsem ji psát v říjnu 2012. Hledal jsem nějaký vhodný jazyk, esejistický způsob zacházení s jazykem. Hledal jsem jinou formu. Víc údernější, holé věty.  Ale nakonec je ta kniha celkem obsáhlá, bude mít tři části. Abych napsal první část, tak jsem rok dělal divadlo. Jsou to divadelní texty, které vytváří úvod. Druhá část je jako kdyby jsi chtěla Waltera (pozn. kur. text z výstavy na CJCH 2013) rozdělit do několika postav – je to románová struktura. Třetí část je takové doznání a uvidíme, co z toho bude. Myslím, že by to sneslo ještě rok práce.
Zajímavá věc je, že vždycky práce vychází z psaného textu, na začátku roku 2013 všechny mé práce byly v kontextu knihy. Začalo to od divadla, až po Chalupeckého a budoucnost. Vše vychází z knihy a abych ji udělal, tak jsem vytvořil několik vizuálních věcí a to je důležitý. Mám pocit, často o tom přemýšlím. Jako umělci se pohybujeme v elitním prostředí. Ale proč to směřovat nazpět do toho elitního uměleckého prostředí. Usiluju o to, aby to bylo trochu jak. Chci ten jeden kruh rozšířit tak, aby byl nosný. Jde o to dostat ty věci co nejširší společnosti a kontextu, ne do toho elitního.
Hodně lidí je pasivních. A já je chci aktivovat. Jde o komunikaci, která je důležitá. To vlastně taky vzdělává společnost. Všechny ty moje věci jsou vlastně etické a morální požadavky. Mě děsí ta pasivita. A to mě nutí to dělat, děsí mě ta laxnost těch lidí a nutí mě pořád něco dělat.

MR: Dříve jsi řekl názor, že máme možnost ovlivnit dějiny. Jak tedy ovlivnit dějiny?

AČ: Na začátku jsme mluvili o tom, že to je vlastně nebezpečný. Např. popíráním násilí na lidech, žádné násilí na lidech není dobře. Je to práce s historií. Jsou to všechno nedořešené otázky.
Každá země má svůj způsob vyprávění. Psaní dějin je taky velice zajímavé. Každý to interpretuje vlastním způsobem a to vytváří identitu státu. Ty příběhy se liší v drobných nuancích. Vlastní způsob vyprávění. Vlastní způsob učení. Zodpovědnost je v tom bezprostředním momentu sdělování. Častokrát jsou ty lidi šíleně angažovaní, což může být i někdy nebezpečné. Je dobré být aktivní, ale jen do určité míry. Občas vystoupit s něčím radikálním, ale jen zřídka. Nebýt pasivní vůči tomu, co se děje a zároveň se z toho neposrat.

MR: Kdy jsi začal uvažovat o budoucnosti ve své tvorbě, kdy ses jí začal věnovat a reflektovat své myšlenky o tomto tématu?

AČ: V roce 2013 se něco změnilo, když jsem začal pracovat na projektu, co jsem dělal pod Ausdruck Books. Dva měsíce jsem dostal prostor v galerii INI.  S lidmi s nimiž jsem spolupracoval na některých knihách. Společně jsme uspořádali pět akcí, které se vždy částečně opíraly o nějakou knihu. Místy jsem měl pocit, že se jedná o  autonomní univerzitu. Což je také budoucnost. Udělal jsem knihovnu volných PDF knih s konkrétním stanoviskem. Není možné si usurpovat své kulturní dědictví jen pro určitou společnost lidí, je potřeba toto dávat všanc, kulturní dědictví sdílet i ve věku neomezených možností. Potom následovaly další projevy, myslím si že CJCH naprosto jasně otevřel tematiku přítomnosti. Bylo jasné, že se něco děje, ale nevíme, jak to bude vypadat. Společnost se rozpadla po výroku Margaret Thatcher.
Existují jednotlivý individua, neexistuje společnost, střední třída se rozpadla do jednotlivých částí společenských struktur a najednou to jsou lékaři, manažeři. Je to ideální kánon společnosti, který se nám předkládá a přitom střední třída má možnost měnit věci v době, když fungovaly fabriky a podobný věci, ale to je taky samostatná kapitola.

MR: Kdy ses začal budoucností zabývat ve své tvorbě?

AČ: Myslím, že to bylo do jisté míry aktivně položené v názvu práce, kterou jsem prezentoval na CJCH. To nastartovalo uvažování o společnosti v současnosti a možné další vykročení do budoucnosti. Dílo The Real Gatekeepers tematizuje vztah nějaké fikce a reality v gestické rovině, která je položená na technologiích. Už to není Orwelovský, nebo jinej způsob zacházení, ale je to samostatné téma, podobnénějaké distopické struktuře. To je zajímavé díky tomu, že na scénu přichází někdo další, který vytváří online mód, kterému všichni podléháme, aniž bychom to tušili, což je vlastně nebezpečné. Je to nová totalita a o tom jsem potřeboval přemýšlet.

MR: Kolik lidí by se podle tebe mělo otázce o budoucnosti na umělecké scéně věnovat?

AČ: Abych pravdu řekl, tak nevím, protože to příliš nesleduji (v českém kontextu). Zajímá mě například práce Zbyňka Baladrána, se kterým si podobně klademe otázky a uvažujeme. Se Zbyňkem se často bavíme o našich věcech, které často vychází z psaného projevu a to mi přijde velice důležité. Barbora Kleinhamplová je také zajímavá umělkyně, která se dotýká podobných věcí jako já. Finalista CJCH Martin Kohout je taky zajímavý umělec. Měl nedávno v Berlíně výstavu o umělých světlech v kancelářích, které vytváří ideální pracovní podminky a to byla podle mě velice silná věc. Téma budoucnost se tedy nějak objevuje, často ve spoustě věcí, jako je nějaké paralelové téma. Dalším zajímavým umělcem je Jiří Skála. Tyto pozice, které si sám pro sebe nazývám radikální subjektivismus, mě velice zajímají.
Spousta lidí potřebuje nějaký krok, někdo si založí rodinu a vyřeší tím spoustu věcí, protože o nich nemusí přemýšlet, je zaměstnaný na celý život. Spousta umělců to řeší podobně, že nedělají umění a jsou spokojený. Mě to spíš zajímá z jiného pohledu, že člověk spatřuje součást nějakého světa z antropologického slova smyslu, ale já to vnímám trochu skepticky. Nevidím to úplně dobře, proč to člověk vlastně dělá, aby se vyvaroval nějakého bezpečí, než aby měl vizi, jak to bude vypadat. Člověk sice má nějakou vizi, kam by to mělo směřovat, umělci zase chtějí být vidět, je to soubor eg. Já budoucnost nevnímám v pozitivním slova smyslu, ale spíš negativně. Zajímavé na budoucnosti je, že vždy skončí otázkou. Máme vždy na výběr, ale nebezpečí člověka je samotné očekávání, tlak společnosti apod. Není moc času na trávení volného času s rodinou, vytváříme si stres, bereme antidepresiva a podporujeme tím farmaceutický průmysl. Člověk vlastně přemýšlí o nebezpečí té budoucnosti a my tam naprosto jasně směřujeme.

MR: Co chceš vlastně říct k dílu The Real Gatekeepers?

AČ: Vychází to z nějakých reálných faktů, které se trochu opírají o elektronické médium, současné technologie a zároveň to zase spatřuji spíš v té rovině antropologické, v rovině člověka.
Mě tam jde o nějaký ten neurotismus, konfrontace dvou pólů a když ta věc bude dobře nainstalovaná i zvukově, tak ten pocit se tam navodí.
Soustředění bude zase na lineární text, pak roztříštěné video, které supluje realitu. Ten text je vlastně otázka po budoucnosti a obraz je zasmyčkovaná přítomnost, která je v něčem hodně neurotická. Není to nic jako složitého.

ZK: Co tě vede k tomu, že používáš „cizí podklady“?

AČ: Mě to tohle baví, člověk jakoby neustále pracuje s nějakým samplováním, to je jakoby nějaká interpretace, kterou znovu přetváříš. Myslím, že už to není postmoderní přístup, že už je to trochu někde jinde. Už to není roubování nějakých věcí, spíše dovytváření nových analogií, které jsou běžný díky internetu. Ale to znovu přesamplovávání, třeba je v hudbě zajímavý, v tý ravevový hudbě to bylo taky hodně zajímavý, tak například jeden interpret vydal ravevový album a na tom albu byla černobílá fotka růží, což bylo jako odkaz, vzpomínka a byl to člověk, který je velice mladý a nezažil v Anglii éru ravu, ale vzdával holt tomu žánru a celé subkultuře. A on přesamplovával ty starý známý věci všemožně přes sebe, nedělal už dlouhé sety, dvouhodinové, ale udělal například padesátisekundové skladby. Byly to skladby, které nějak podivně připomněly onu minulost. Vzdával tím holt té ravevové scéně a zároveň ji nikdy nezažil. A zároveň si uvědomoval, že už nic nejde znovu vrátit, protože doba je někde jinde.