Armaturka

Manifest spáčů

Vernisáž

 | 29. 10. 2014 . 18:30 | Malá galerie

výstava Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové / Ženy s vousama
trvá do 3. 12.

sleepers_manifesto

press
fotogalerie

 

21/10 2014 restaurace Liberál, Praha

Rozhovor kurátorek výstavy Martiny Raclavské (MR) a Martiny Johnové (MJ) s umělkyněmi Barborou Kleinhamplovou (BK) a Terezou Stejskalovou (TS).

MR: Jak vznikla vaše spolupráce na tomto projektu a jak jste se seznámily?

BK: Známe se dlouho, asi tak pět let. Určitou dobu jsme se „jen“ přátelily, ale když jsem se před dvěma lety vrátila ze zahraniční stáže, oslovila jsem Terezu, zda by mi nechtěla kurátorovat výstavu v galerii Kostka. Díky výstavě jsme začaly více rozvíjet naši diskuzi nad uměním a současnou společností. Vše vyústilo v to, že jsme společně začaly dělat rozhovory s různými osobnostmi, které nám oběma přijdou zajímavé. Trávily jsme spolu hodně času, díky rozhovorům jsme cestovaly do zahraničí a teď vyjdou jako naše společná kniha. Shodly jsme se na tom, že bychom společně chtěly zkusit i nějaký umělecký výstup.

TS: Pro mě má naše spolupráce i takový feministický nádech. Vždycky jsem spolupracovala s muži, působila jsem v mužských kolektivech. Bylo to pro mě nejdřív přirozené, ale později jsem zjistila, že si v těch mužských kruzích musím těžce vydobýt nějaký hlas nebo pozici. Byla jsem v té době členkou skupiny POLE a pracovala v časopisu A2, kde se rovněž pohybovali víceméně pouze muži. Spolupráce s Bárou byla pro mě cestou jakési emancipace. Obě dvě jsme ve spoustě věcech hodně nejisté a málo sebevědomé. Obě nás naše spolupráce zároveň posiluje. Alespoň myslím.

MR: Obě dvě také pracujete pro časopis A2, že?

BK: Já jsem tam začala fungovat až přes Terezu, která tam po škole začala pracovat a vést výtvarnou rubriku. Po Tereze jsem pak přebrala rubriku Galerie a společně jsme v A2 začaly publikovat rozhovory, které vznikaly pro společnou knihu. Zároveň se starám na A2larmu o fotoreporty.

MR: Terezo, ty jsi trochu nečitelná ve svém zaměření. Co vlastně všechno děláš?

TS: Já nejsem schopná se věnovat pořádně jen jedné činnosti. Původně jsem chtěla být kulturní antropoložkou. Vystudovala jsem afrikanistiku, africké jazyky v kombinaci s angličtinou. Potom jsem odjela do Afriky, kde jsem zjistila, že to není přesně to, co jsem si představovala. Ale ta perspektiva úplně jiného světa mě ovlivňuje dodnes. Po návratu mě začala zajímat literatura, literární teorie. Přihlásila jsem se na filozofii. Začala jsem se věnovat velice teoretickému doktorátu, ale akademické prostředí mě trochu frustrovalo. V té době jsem zároveň začala pronikat do současného umění díky svému tehdejšímu příteli, který byl tak trochu fanatický umělec, a nedalo se s ním bavit téměř o ničem jiném. Nastoupila jsem v té době rovněž do A2 a začaly mě zajímat otázky společenského angažmá. Původně jsem ani nechtěla být kritikem umění, ale často jsem prostě musela naplnit stránky v A2, když mi nedošel text.   Jsem člověk, který není schopný si vybrat jednu činnost a dělat ji kontinuálně, neustále se vrhám do dalších věcí. S ničím nejsem úplně spokojená.

MR: Jakou roli u tebe hraje slovo aktivistka?

TS:  Větší roli pro mě hraje slovo angažovanost. Vše, co dělám, je nějak angažované. Třeba video na této výstavě. Počítám se ke generaci lidí, kteří v době politicko-ekonomické krize vstoupili do veřejného života, v mém případě zrovna v oblasti umění, a viděli, že ty věci moc nefungují. Hlásím se k tomu, co se někdy nazývá nová levice. Problémy, s nimiž se potýkáme, vidím jako systémové. A tak se angažuji, ať už na poli občanského aktivismu, nebo umělecké tvorby či intelektuální činnosti.

BK: Já svoje projekty nepovažuji za angažované umění, angažovanost ve veřejném prostoru a umění jsou pro mě dvě různé věci.

TS: Naše rozhovory jsou rovněž angažované, ne? Jsou to vlastně studijní sondy do aktuální situace. Vybíraly jsme si teoretiky i umělce, kteří se nám zdáli být relevantní. Prostudovaly jsme jejich knihy, tvorbu a skrze to jsme se snažily pochopit jejich náhled na aktuální situaci. Chtěly jsme se od nich dozvědět nějaké recepty, jak to řešit. Kladly jsme si tak rovněž otázky, jakou mají umělci či intelektuálové roli v současné společnosti, zda mohou vlastně něco dělat a změnit. Zda jsou to nějací lídři nebo outsideři, které nikdo neposlouchá, zda jsou někým, kdo formuluje zajímavé postoje, ale relevantní budou až třeba za padesát let.

MR: K čemu jste došly?

TK: Já jsem optimista. Myslím si, že umělec nebo intelektuál, může formulovat nějaké vize, jež se mohou zdát v danou chvíli na první pohled zcela nereálné, tím ale zároveň rozšiřuje obzory ostatních ohledně toho, co je možné a co nikoliv. Rozšiřuje jejich politickou představivost. Jak z takového intelektuálního postoje vyvodit praktické jednání tady a teď, je ale samozřejmě velká otázka.

BK: Já jsem spíš nihilista. Je to pořád nejisté a sporné, zda si z umění nebo teorie někdo zpětně bude snažit něco vzít.

MR: Dalo by se říct, že ten manifest je takovým výstupem vaší spolupráce na těch podniknutých rozhovorech?

BK: Plynule na ně navazuje. My jsme se začaly zabývat fenoménem spánku, protože…

TS: Protože jsme se začaly zabývat fenoménem práce. Co je práce dnes a jak s tím souvisí umění.

BK: Dospěly jsme k tomu, co je společné pro pracující třídu, i pro společnost obecně – trpí nedostatkem spánku. Dostatek spánku máte pouze, pokud pro vás společnost nemá dostatečné uplatnění.

TS: Četla jsem studii jednoho historika o společenském kontextu spánku. Zjistil, že ve středověku lidé spali úplně jinak, než spíme my dnes. Lidé tehdy spali na dvě fáze, a to od osmi do půlnoci, pak měli několikahodinovou pauzu a pak spali další čtyři hodiny. V dobových dokumentech si ten historik totiž všiml, že se tam objevují pojmy první a druhý spánek. Mezitím lidé uklízeli, souložili, chodili na návštěvy, bylo to různé. S příchodem průmyslové revoluce se spánkové vzorce změnily, lidé museli být například vzhůru i v noci, protože někdo musel mít noční směnu. Způsob spánku je tedy vždy podmíněný společenskými a ekonomickými podmínkami.

BK:  I spánek může být nástrojem mocenské manipulace. To nás zajímá především.

TS: Spánek je zajímavý symptom, který hodně vypovídá o společnosti jako celku.

BK: Objevila jsem informaci o genu, který se jmenuje ABCC9 a přezdívá se mu gen Margaret Thatcher. Je to gen, který způsobuje, že potřebujete méně spát. Margaret Thatcher byla známá tím, jak málo spala. Stačily jí třeba čtyři hodiny.

TS: Objevily jsme celou takovou ideologii kolem spánku, jejímž příkladem je právě Margaret Thatcher.  Jejím ideálem jsou lidé, kteří pořád pracují a skoro nespí. Naopak – když někdo říká, já nemám co dělat, já pořád spím, tak je „looser.“

MR: Ale ono se to tou historií nese, že géniové spali minimum hodin denně.

BK: Einstein spal jedenáct hodin denně, a když nespal, tak byl v háji a nic nevymyslel (smích). Je to právě takový mýtus.

TS: Spánek je hodně podstatný pro uměleckou i literární tvorbu, existuje celá tradice, která ve spánku spatřuje zdroj umělecké tvorby. Spánek představuje určitou perspektivu, pomocí níž je možné zkoumat společnost – různé společenské skupiny lze nahlédnout skrze jejich vztah ke spánku.  Objevily jsme například různé firmy, třeba Google nebo další společnosti ze Silicon Valley, které svým zaměstnancům poskytují místo k odpočinku. Uzpůsobují pracoviště k tomu, aby si člověk mohl odpočinout během dne. Ve Španělsku zase naopak ruší siesty v rámci neoliberální politiky, protože snižují pracovní nasazení.

BK: Já jsem objevila příklad z Jižní Koreji, kde lidé tráví spánkem nejkratší dobu a je tam velké procento sebevražd. Studenti tam spí v průměru pět hodin denně a je na ně vyvíjený velký tlak, jsou ve škole od osmi od rána do desíti do večera a pak mají ještě doučování, takže se dostanou do postele třeba ve dvě ráno. Nakonec se zjistilo, že je to úplně neefektivní, když studenti pracují pořád a jsou tím pádem hodně vyčerpaní. Takže i tam teď přes den zavádí na pracovištích hodinu spánku navíc.

TS: Já teď jako čerstvá matka vstávám v noci minimálně dvakrát k dítěti a snažím se spát během dne, když dítě spí taky, abych to dohnala. Můj spánkový režim je úplně vzhůru nohama. Spánek člověka strašně ovlivňuje.

BK: To jsme se dostaly hodně daleko (smích).

TS: Tak ono to vždy souvisí i s nějakým osobním příběhem. Spánek přestal být něco, co se prostě děje, co je přirozené a začalo to být něco, co se zkoumá v laboratořích, o čem se píšou příručky, jak správně spát, až je člověk skoro v úzkosti, jestli spí opravdu správně. Objevují se různé články, kde se píše o tom, že si škodíte zdraví, spíte-li moc nebo málo.  Najednou je to, jak člověk spí, zdrojem stresu. V jednom časopise se psalo, to je podle mě úplně symptomatické, o tom, jaká poloha ve spánku je optimální. Když jste si ale článek přečetli, zjistili jste, že žádná ta poloha vlastně není úplně ideální, každá má své ale. Vlastně jsme o spánek tak trochu přišli.

MR: Proč jste to téma formulovaly skrze manifest, proč to nebylo dílo obecně o problematice spánku a naší společnosti?

TS: Napsaly jsme pak divadelní hru Spáči, která celý ten manifest vlastně vyvrací (smích). Objevují se tam různé postavy, které manifest zpochybňují z různých úhlů pohledu. Manifest odráží určitou etapu našeho přemýšlení. Je napsaný z naší, v podstatě privilegované pozice.  Bezdomovec nebo člověk, kterého společnost “nepotřebuje” a který tak může spát od rána do večera, by takovéto prohlášení nepronesl. Je napsaný z pozice lidí, kteří fungují v systému, a ten systém je pořád potřebuje.

MR: A jak byste manifest vztáhly k budoucnosti?

TS: V knize 24/7 od Jonathana Craryho, která nás hodně inspirovala, se píše o různých experimentech. V jednom z nich se uvažovalo o tom, jak uchovat sluneční světlo a ušetřit elektřinu – světlo by bylo i v noci a noc by vlastně neexistovala. Takové vize jsou utopické nebo dystopické, jak kdo chce. Celá ta knížka je o společnosti spějící k existenci v bezspánkovém módu. Snahy spánek ovládnout určitě patří do dystopických scénářů budoucnosti, alespoň podle nás.

BK: Spánek je takový rušivý moment, brání tomu, aby se člověk stal ideálním „strojem“, poslušným šroubkem v systému. Je to v tomto smyslu bytostně lidský element.

TS: Celý ten manifest a i hra je o tom, že na spánku je nejcennější to, jak ho pod kontrolou vůbec nemáme.

MR: Že ten spánek je takový neviditelný problém budoucnosti?

BK: I přítomnosti.

TS: Spánek je a může být zdrojem nějakého mocenského ovládání. Je to určitě problém, který bude v budoucnosti hrát roli.

MR: A jak byste odpověděly na otázku našeho ročního konceptu: Proč přemýšlet o budoucnosti?

BK: Je vůbec možné o budoucnosti nepřemýšlet?

MR: Ta otázka je postavená z pozice nějakých idejí, vizí, proč přemýšlet o fungování systému, o tom přemýšlet někam dál.  Ne jenom žít svůj život a zároveň přemýšlet, co zítra budu mít k obědu nebo kdy si koupím auto, kdy si koupím byt, ale přemýšlet o nových představách a o směřování společnosti vůbec.

BK: Já si neumím představit o tom nepřemýšlet, ale možná to není samozřejmé, nevím.

MR: Tak jakým způsobem přemýšlíš o budoucnosti?

BK: Jako o nějakém prostoru, který nabízí nějakou možnost změny, nebo kde se věci mohou dít trochu jinak, nebo já se na ty věci můžu dívat jinak.

TS: Já si myslím, že přemýšlení o budoucnosti je zvláště důležité v umění. Minulost od budoucnosti nejde oddělit a přemýšlení o budoucnosti je přemýšlením o minulosti. Je to zkoumání minulosti, která se neuskutečnila. Je to zkoumání možností nebo příslibů, teorií, vizí a snů, které nebyly naplněné. Myslím, že jeden z úkolů nebo smyslů umění je oproti třeba klasické historii oživovat tyto vize, sny a přísliby, nenaplněné možnosti a přenášet je do přítomnosti a tím potenciálně formovat nějakou budoucnost.

MR: Myslíte si, že se těmto globálním, společenským otázkám o budoucnosti věnuje dostatečné množství lidí?

TS: Ne.

MR: A proč ne?

TS: No protože se budoucnost jeví být tak temná a katastrofická…

BK: Podle mě v tuto chvíli moc žádný vize neexistují, které by něco nabízely…

TS: Jako příklad je třeba klimatická změna, je jasné, že probíhá a že bude nejspíš znamenat katastrofu, tedy pokud se nic nezmění, ale lidé by museli udělat tolik radikálních změn, že je mnohem jednodušší si to nepřipouštět. Žijeme ve společnosti, která si budoucnost nepřipouští. Kdyby si ji připustila, tak by musela radikálně změnit svůj životní styl, způsob života a to je nepohodlné. Takže si myslím, že na to, abychom přemýšleli o budoucnosti, jsme příliš pohodlní.

MR: V textu manifestu mě zaujalo, že cituji: „Nejsme v bdělém stavu ani v bezvědomí, prokrastinujeme na sociálních sítích, převalujeme se ze strany na stranu a trpíme úzkostí.“ Myslíte si, že ta úzkost je taky symptomem té dnešní doby?

BK: No jasně. Je tam taková důležitá věta: „Říkají nám, že se máme probudit z ideologického spánku, jenže problém je, že jsme byli až příliš bdělí.“ To mi přijde jako dost zásadní.  O něčem nějak přemýšlíte, vnímáte, že tu jsou nějaké zásadní otázky, které je třeba řešit, které vás tlačí a vyvolávají ve vás úzkost. Pak vám říkají, že byste se měli jít léčit. Přitom je úzkost možná jediný stav, kdy věci vnímáte, jak skutečně jsou.

BK: A jak vlastně přemýšlíte o té budoucnosti vy?