Armaturka

Jana Doležalová

Vernisáž

 | 17. 12. 2014 . 18:00 | Malá galerie

Téměř evidentní skutečnost, že dva popisy jsou lepší než jeden

z cyklu ‘Proč přemýšlet o budoucnosti?’

trvá do 22. 1. 2015

temer_evidentni_el_pozvankaA4-page-001

press
fotogalerie

 

9/12 2014 Praha

Rozhovor kurátorek výstavy Martiny Raclavské (MR) a Martiny Johnové (MJ) s umělkyní Janou Doležalovou (JD)

MR: Co bys o sobě řekla podstatného, aby lidé více pochopili tvojí práci? Pokud návštěvník přijde do galerie, vidí jedno dílo a nezná tvé předchozí projekty, které na tvoji tvorbu navazují a jsou propojené.

JD: To, co mě určitým způsobem inspiruje, jsou vztahy mezi přírodou a člověkem. Vycházím z konkrétních situacích, které zažívám nebo se je dozvídám z literatury a médií. Vybírám si z toho věci, které jsou důležité, a na základě těchto bodů se snažím sestavit jazyk nejúměrnější otázce, kterou si kladu. Je pro mě důležité používat jako materiál přírodní prvky a začleňovat přírodniny  třeba i do svých performance.

MJ: Tvůj vztah k přírodě tě provází už od dětství?

JD: Ano, určitě. Od mala mám ráda přírodu. Když jsem byla malá, chtěla jsem být veterinářkou (smích). V umělecké tvorbě se snažím najít svůj vlastní jazyk a vlastní autenticitu. Jde o určitou formu, která je bližší mé výpovědi. Když jsem byla malá, sbírala jsem přírodniny a tatínek mi na ně dělal poličky – jakési mimoúrovňové domečky. Nad postelí jsem tak měla svoji sbírku.  Vlastně ty věci byly něčím podobné tomu co dělám i dnes. 

MR: A kdy jsi dělala naposledy dílo, které se nevztahuje k přírodě?

JD: Byly to spíše věci jako cvičení v rámci mého studia. Určitou dobu trvalo, než jsem dokázala vše správně použít, abych některé věci lidsky ‚neznásilňovala‘. Postupně dospívám k formování jazyka, který s použitými přírodními částmi nemanipuluje – spíše je zařazuje. V roce 2008 jsem v projektu “Introdukce Drosery capensis” zasazovala masožravku při cestě v zahraničí – svým způsobem to vyznělo hodně utopisticky, šlo o určitý přesah, ale taky manipulaci s rostlinou. Byly to rozmnožené rostliny, které mě “zaplavily” doma  bylo jich hodně. Zbytek rostlin jsem dala k rozebrání v rámci výstavy klauzurních prací na AVU a tento krok už byla “manipulace” správným směrem.

MR: V posledním roce se věnuješ tématu ‚ekologické niky‘. Co je to?

JD: V poslední době jsem se zabývala prostorem, které je vymezený jednomu organismu v rámci přírody. V ekologii tento termín označuje prostor, který zaujímá určitý organismus v přírodě. Zároveň jsem byla pozvaná kurátorkou Terezou Jindrovou na výstavu do galerie Jelení. Tato výstava se jmenovala “Expozice” a byla společná se Štěpánkou Sigmundovou a Markétou VuTru. Tam jsem řešila tedy také samotné téma: expozice, muzejnictví. Snažila jsem se propojit svůj přístup s tímto tématem a mimo jiné jsem vytvořila fotografii s exponátem vyhynulého Vlka tasmánského – tato práce zastupovala “prázdnou niku”. Další prací byla např. instalace, jejímž základem byly zapůjčené vitríny z Národního muzea. Vitríny jsem naklonila směrem k sobě, tak aby vznikl úhel, který balancoval na hranici “zhroucení” přírodnin a roztrhaného aqarelu s tématem hejna- společenství, které byly vystaveny na vitrínách. 

MJ: V roce 2009 si se věnovala agrosquatting – to už asi neděláš?

JD: Agrosquatting jsme vytvářeli společně se Štěpánem Plátkem. Byl vázaný na určité životní období, které vycházelo z mého přestěhování se do Prahy, neměla jsem zahradu nebo nějaký bližší prostor v přírodě. Zároveň jsem měla více volna a mohla jsem určitou část času trávit tímto způsobem. Dělali jsem různé akce na opuštěných místech této lokality, kde byly např. také odpadky, protože parcely mělo více vlastníků, nikdo o ně nejevil zájem a tak jsme tam začali dělat Agrosquatting. Po naší výstavě ve Školské 28 (2012) se nám ozvali zastupitelé té obce a začali se o to více zajímat. Nechtěli jsme z toho dělat nějaký aktivismus.. Vznikalo to spontánně. Teď se nám znovu ozvali, zda-li bychom se chtěli  zapojit do jejich akce, kterou chtějí pořádat před “revitalizací” tohoto prostoru.  Měla by tam vzniknout nová zástavba…. 

MR: Je zajímavé slyšet o takovémto vyústění z nenápadné aktivity.

JD: Také jsme v počátku tohoto projektu dostali nabídku účastnit se výstavy, které pojednávala o altruismu v umění. Vážili jsem si toho, ale nepřišlo nám to odpovídající k tomu názvu. Nebyla to pomoc lidem, nechtěli jsme to definovat jako altruismus, protože to tak podle mě není, pouze jsme využívali prostor, který ležel ladem a snažili se tam v rámci času a možností vytvářet něco co nám přišlo smysluplné.

MJ: Možná nechceš, aby to vzniklo na zakázku?

JD: Tohle by nebylo. Nevěděli jsme, jak se to bude vyvíjet dát a chtěli jsme neuzavřený konec. Tím, že bychom vystavili na výstavě, jejímž tématem byl altruismus v umění, bychom tomu dali jasné hranice.

MJ: Nás by zajímalo, do jaké míry to bereš jako angažovanost – z té aktivistické nebo umělecké roviny?

JD: Já to neberu jako angažovanost. Všechno co dělám nabere platnost až jako celek a výpověď (situací, dobou, vnímáním světa). Vím, že nezachráním svět, ale ráda si zachovávám víru, že alespoň něco je možné měnit.

MR: Můžeš přiblížit performance, které jsi měla jako součást diplomové práce?

JD: Celý název diplomky byl Situací měním formu (každá z prací má také svůj přesnější název) Vnímám normu asi jako každý –  jako jisté “normální” chování v určitém okruhu lidí nebo společnosti. Když člověk něco udělá jinak, nebo nějak neočekávaně, …zkrátka mám pocit, že když udělám podobný odchylky, tak více upozorním na to, že  je něco jinak a to může přivést třeba mnohem více lidí k tomu zabývat se tím proč a co to znamená. Do jaké míry je to normální, do jaké míry je to v normě? A v diplomce to byly klasické ukázky, co lze změnit třeba v rámci úplně obyčejné situace, jako například koupit si ovoce, nesníst semínka, pohybovat se po městě, najít nejbližší obchod s kytkami, tak to semínko zasadit, využít situaci, že si někdo koupí rostlinu a vyroste mu třeba pomeranč. Nebo přestavba posedu na krmelec a to jsem nazvala Výměna atributů kulturního dědictví, protože v té době se stalo nehmotným kulturním dědictvím právě myslivectví…. v této práci jsou také sporné věci, protože myslivci mimo jiné staví krmelce také blízko posedů, aby nalákali zvěř. Pořád je ten princip otočit to pro mě lepší- krmelec místo posedu, i když samozřejmě to neuzavírám a je možné, že si tam někdo vedle opět postavil posed. Chtěla jsem jen ukázat určité vazby ve všech pracích. Další akcí bylo Pohřbení paroží zvířete na lidském hřbitově, můj taťka dostal paroží, lebku jako trofej a byla od někoho, kdo chová vysokou v Jizerských horách komerčně jen pro lov. A já jsem přemýšlela nad tím, jaký ten jelen měl život, jak je to pokroucené, když to vlastně není lov pro člověka a ani divoký život pro zvíře a jak jsou tyto mezivztahy odcizené od TÉ normálnosti a co si počít s onou lebkou. Přemýšlela jsem nad vzdáleností člověka od přírody a jak doteď není dost dobře možné pohřbít zvíře u sebe nebo třeba to, že zvířata mají vstup na hřbitov zakázaná. Pořád jsou vyčleněná někde stranou a přitom je zvíře často nejbližším přítelem člověka. A proto jsem se rozhodla, že provedu akci, kdy pohřbím jelení trofej na lidském hřbitově. A zkoušela jsem to x krát na různých hřbitovech a nikdy to nevycházelo, protože vždy někdo přišel ač  jsem tam byla třeba v pět ráno, v Praze, mimo Prahu, byly tam kamery, nebo zase příliš tvrdá zem, že by se člověk ukopal. Všechno bylo komplikované a během času, po který to trvalo člověk mění svůj názor a nakonec si říká, že je to hrozné pohřbít divokého jelena na umělém hřbitově, že by měl skončit v divoké přírodě. Proto jsem paroží jelena pohřbila zvlášť do lesa a pro hřbitov jsem měla  rakev, která svým tvaroslovím odkazovala k tomu paroží (byla dělaná na míru). Chtěla jsem  pohřbít ji, ale stejně se to nepodařilo. Nakonec mě napadl opuštěný Bohnický hřbitov, kde pohřbení lidé jsou možná v postavení zvířat. Všechno se nechává zarůstat a nikdo se o něj nestará. A najednou tenhle hřbitov byl ten svobodný prostor, kam můžeš dát rakev ve tvaru paroží, protože ho lidé opustili. Takže x podobných absurdních situací fungování člověka zvířete, úcta sama k sobě a ke zvířeti se postupně vyvíjela v celém dlouhém procesu. A ten čas tomu najednou dává mnohem hlubší smysl, než kdybych to na začátku někde otrocky zakopala po získaném povolení. Do jisté míry je to divoké a nedá se to ovládat, ale člověk s tím může zacházet dál a strašně tě to obohacuje.

MR: A setkáváš se s negativními reakcemi, když upozorníš na věci nebo situace, které všichni ignorují, přehlížejí? 

JD: Nikdo mi to neřekne, takže nevím. Ale já to také dělám z pozice naprosto normálního člověka, žiji jako všichni ostatní a proč si to můžu dovolit je protože jsem stejná, když se chovám tímhle způsobem. Tím, že znáš společnost a lidi okolo, víš jak jednají a jednáš tak sám, tím se to stává nejpravdivějším. Kdybych žila mimo, tak jsem možná kazatel. Ale takto jsem toho součástí. Když mě někdo na něco upozornil, tak na věci, které jsou na hraně, třeba pohřbívání paroží, s tím měla problém moje rodina. Mají úctu k mrtvým, ke hřbitovům, i když nepraktikují žádné náboženství, ale už v tom byla určitá etická rovina, která jim vadila. 

MR: Jak bys sama odpověděla na otázku, proč přemýšlet o budoucnosti? 

JD: Chci, aby třeba naše děti mohly vidět většinu věcí, co jsme mohli my… Přirozeně kvůli potomkům, to je základní princip fungování všeho. To je nejdůležitější, to dělá každý organizmus i člověk. 

MR: Myslíš si, že na české umělecké scéně se budoucnosti věnuje dostatek umělců? 

JD: Budoucnosti, jak jsem ji interpretovala teď já? To nemůžu říct, mě baví to pestré. Není vůbec důležité, aby se tomu věnovali všichni. Ale to je to spectrum – společenství, které funguje, protože každý dělá něco a dohromady to dává hrozný smysl, jako louky nebo ekologické niky. Jedna druhou překrývá, když něco vymře tak ji může ji zaplnit někdo další, ale mnohdy ne. Žádný živočich nemá stejnou niku, nikdy se neopakuje dvakrát. Třeba sova a káně, oba loví stejné druhy hlodavců na stejném poli, ale káně přes den a sova v noci a tím si nekonkurují – nemají totožnou niku, proto mohou žít na jednou místě. A přesně tyhle přechylky i v umění nebo v jakémkoliv oboru jsou důležité, že každý má jiný přístup a nezabývá se úplně tím samým.
Myslím, že je tady dost lidí, kteří se věnují budoucnosti jako nějakému poslání, určité angažovanosti, ale každý to má nastavené jinak, jiný úhel pohledu, jinou mez kam půjde. Stejně tak i ten, kdo nedělá angažované umění a tvoří hlavně kvůli estetické stránce, tak vyplňuje spektrum společnosti a to je správně. 

MR: Ona rekapitulace je pro budoucnost důležitá, přestože se z ní v podstatě nepoučíš, ale získáš z ní něco, co se ti odrazí do budoucnosti. Zároveň ale jako by tu chyběl nějaký prostor pro to se podívat dopředu. Mít utopické vize, sny, touhy, naděje, které sice víš, že nenaplníš, ale určitým způsobem tě pohánějí kupředu. 

JD: Tady jde spíš o ten dosah pohledu, který je často strašně krátký. Teď to nemyslím nějak pejorativně, ale je to o bližší budoucnosti věcí a společnosti, v nějakých desítkách let. To je v pořádku a změny zaměřené na toto období jsou nejvíce vidět, pokud se podaří. Ale nic to nemění na tom, že pokud jde celá základní deska do háje… a opravdu jde, tak jak to cítím nejen já skrze to, co se děje v přírodě, tak tyto krátkodobé změny nejsou podstatné. Jsou to také naprosto doložitelné věci. Co říkám je, udržet stav sounáležitosti s tím nejhlavnějším, to znamená s přírodou. Ať už žijeme ve městě nebo někde na vesnici což je v tuto chvíli funkční základ téhle společnosti na planetě. My do přírody zasahujeme hodně, ale nevyvíjíme se spolu s ní vzájemně a pokud změny dosáhnout určitého kritického bodu, tak první co půjde pryč jsou humanitní vědy, umění atd. Ale kdyby každý hleděl daleko do budoucnosti, tak se tady taky nic nehne. 

MR: Takže chceš říct, že je přirozené, že se každý zajímá jenom o svůj úsek zájmů? 

JD: Já si myslím, že je to přirozené a má to tak být a nejde to ani měnit. Je to osvědčené i v rámci přírody. Je to přesný systém a funkčnost, to že každý vyplňuje určitou oblast, do které je možné zasahovat, prostor, který je možný vyplnit fyzicky i intelektuálně. Jde ale o to, jak ho člověk vyplní. 

MR: Tedy bys ani nechtěla, aby se například tvým tématem přírody, vztahu člověka a zvířat, zabývalo více lidí?

JD: Ale to já bych chtěla (smích). To by bylo strašně dobře, protože teď budu dost egocentrická, ale je to to nejdůležitější. Mě baví, že tady existují skupiny jako je Greenpeace, a pak jsou tu různí ideologové atd. což má různé přesahy a kdyby toho bylo v umění víc, tak by to bylo dobré, protože si myslím, že umění je nejsrozumitelnější způsob, jak o věcech mluvit. 

MR: Spíš jak to interpretovat, než o tom mluvit ne? 

JD: Ne, já to cítím jako jazyk. Díky možnostem, které umění má, je to jazyk, který křičí nebo říká stejné věci, třeba jako Greenpeace, ale je přesnější. 

MR: S Michalem Kindernayem jsme se bavily, jak se svými poznatky ohledně ekologie nakládá dál, jestli dokáže díky aktivismu věci rozpohybovat. Co ty?

JD: Nemyslím si, že je to jen role umělců, nebo není to ani o roli, To že bych se měla spíše věnovat něčemu jinému… Což si umím představit, že by mě bavilo, ale teď si myslím, že ještě není ten pravý čas.

MJ: Co bys chtěla prozradit o výstavě?

JD: Výstavu jsem nazvala Téměř evidentvní skutečnost, že dva popisy jsou lepší než jeden.
Název jsem si vypůjčila z knihy Gregoryho Batesona “Člověk a příroda: nezbytná jednota”
K této knize jsem se dostala, když jsem měla nové video a objekty na tuto výstavu více než z poloviny dokončené. Jak jsem ji pročítala, zjistila jsem, že některé jeho popisy jsou “přiléhavé” mému způsobu tvorby, kterým se snažím aplikovat ve svých pracích. Proto jsem do svého nového videa začlenila také některé citace z této knihy a použila k doplnění obrazového záznamu. Ta kniha pochází z roku 1979.  Části z jejího obsahu považuji v současné době za stále platné a aktuální. Bavila mě podobnost mezi psaným textem a dějem, možná spíš kompozicí videa… nacházela jsem podobnosti.
Zvuk k videu je záznam zpěvu ptáků z internetové databáze http://macaulaylibrary.org/, kde byl zdarma ke stažení. Pouze jsem ho sestříhala bez jakýchkoliv dalších postrporodukčních zásahů, tak jak mi přišel nejvíce doplňujíci k mému videu. Video samotné se skládá z útržků performance doteku lidské ruky a kousku dřevěných klacíků, které se doplňují, napodobují v rámci různých společných pohybů. Také jsou tam záběry z místa setkání a kontaktu s kolonií Nutriích říčních a opětovný návrat na to samé místo, které Nutrie už opustily a to díky stavebním úpravám nově vznikajícího kultivovaného parku. Další obrazový materiál – fotografie kriticky ohrožených druhů rostlin a živočichů je použit z http://www.arkive.org/.
Objekty vznikaly paralelně spolu s videem – po kouskách jsem na všem pracovala od července 2014. Vzájemně se mi prolínaly myšlenky a jedno doplňovalo druhé, tak vše vznikalo společně. Je to na delší popis, semínka v objektech vychází třeba z úvahy o GMO modifikacích a zachování původního DNA v semenech …Na jednom z objektů je korálový útes vytvořený propalováním tenkého papíru pomocí vonných tyčinek – papír se může natrhnou při sebemenším nevhodném dotyku  je to choulostivá část sochy (také se to při převozu objektů na výstavu stalo), tato křehkost zvolené metody odpovídá křehkosti korálových útesů – jejich systémů. Jsou tam také věci, které neznamenají konkrétně nic. Prostor pro možnosti vlastní interpretace a domýšlení si možných vazeb v rámci celé výstavy je důležitá, tak jako ve všech mých věcech.